Možná jste si toho už někdy všimli. Dítě si začne s něčím hrát, staví z kostek, listuje knížkou nebo si dlouho prohlíží jeden obrázek. Najednou jako by se kolem něj všechno ztišilo. Svět kolem přestane existovat. Dítě je plně soustředěné, nereaguje na drobné rušivé podněty a pokračuje v činnosti s velkým zaujetím.
Psychologové tento stav nazývají flow. Je to okamžik hlubokého ponoření do činnosti, kdy je člověk natolik soustředěný, že téměř přestane vnímat čas. My dospělí ho zažíváme spíše výjimečně – třeba při sportu, tvoření nebo práci, která nás opravdu pohltí. U dětí se ale objevuje překvapivě často.
Malé děti mají totiž jednu výjimečnou schopnost: dokážou se plně ponořit do přítomného okamžiku. Když je něco zaujme, jejich mozek se okamžitě zapojí naplno. Oči sledují detaily, ruce manipulují s předměty, pozornost se zaostří. Dítě přemýšlí, porovnává, zkouší a opakuje.
Právě v těchto chvílích se v mozku odehrává velmi intenzivní proces učení. Nejde jen o to, kolik informací dítě získá. Důležitější je to, jak rychle a efektivně jeho mozek dokáže podněty zpracovat. Když dítě pozoruje obrázek, skládá dílky nebo zkoumá, jak věci fungují, propojují se v mozku různé oblasti – zrakové vnímání, pozornost, paměť i rozhodování. Každá taková zkušenost posiluje neuronová spojení, která budou dítě provázet i v dalších letech.
Zajímavé je, že stav flow nevzniká náhodou. Nejčastěji se objevuje ve chvíli, kdy je činnost pro dítě přiměřeně náročná. Pokud je příliš jednoduchá, dítě ztratí zájem. Pokud je naopak příliš složitá, může se cítit nejistě. Ale když je výzva tak akorát – právě na hranici toho, co dítě zvládne – pozornost se přirozeně soustředí a dítě se do činnosti ponoří naplno.
Možná jste si ale také všimli, jak snadno se tento okamžik může přerušit. Dítě je plně zabrané do hry nebo prohlížení knížky a dospělý ho osloví: „Podívej, udělej to takhle.“ Nebo se zeptá: „Co je to za zvířátko?“ Někdy ho zastavíme uprostřed činnosti, protože máme pocit, že bychom měli vysvětlovat, pomáhat nebo aktivitu řídit.
Ve skutečnosti tím často přerušíme jeden z nejcennějších momentů učení. Stav hlubokého soustředění je totiž velmi citlivý na vnější zásahy. Jakmile se pozornost přeruší, mozek musí celý proces znovu „nastartovat“. Proto někdy stačí jen pozorovat a nechat dítě, aby objevovalo vlastním tempem.
To ale neznamená, že bychom měli děti nechat úplně bez vedení. Důležité je spíše vytvářet prostředí, které takové soustředění podporuje. Nabídnout dítěti smysluplné podněty, přiměřené výzvy a zároveň prostor, aby mohlo objevovat samo.
Možná právě proto jsou chvíle, kdy je dítě plně ponořené do činnosti, tak tiché a nenápadné. Zvenku se může zdát, že si dítě „jen hraje“ nebo si prohlíží knížku. Ve skutečnosti ale probíhá něco mnohem důležitějšího – mozek se učí soustředit, reagovat a přemýšlet.
A někdy je tím nejlepším, co můžeme udělat, prostě jen na chvíli ustoupit a nechat dítě v jeho vlastním flow.
